DoN

Rozchod ve vyšším věku kvůli hledání partnerky – a odpověď, která změnila můj životAž po letech jsem pochopil, že ta odpověď nebyla o tom, koho hledám, ale o tom, kdo jsem já.

Uncategorized

039

Rozchod v seniorském věku při hledání partnerky – a odpověď, která změnila můj životTehdy jsem si uvědomil, že hledání štěstí nezačíná u druhé osoby, ale u sebe sama.

Uncategorized

045

Julie letěla o den dřív než ostatní na výročí své tchyně, a když se zrovna usadila v letadle, trhla sebou – někdo ji nečekaně zavolal jménem…

Uncategorized

068

Julie letěla o den dřív než ostatní na výročí své tchyně, a když se zrovna usadila do sedadla v letadle, trhla sebou – někdo ji nečekaně oslovil jménem…

Uncategorized

049

Jana letěla o den dřív než ostatní na výročí své tchyně, a když se zrovna usadila do sedadla v letadle, trhla sebou – někdo ji nečekaně zavolal jménem…

Uncategorized

02.3k.

Postavila jsem si dům na pozemku tchyně. Manžel zemřel a ona se rozhodla prodat dům pro svou dceru. Zavolala jsem bagr. Když jsem svého muže poznala, byli jsme mladí, zamilovaní a měli hluboko do kapsy. Vzali jsme se rychle, navzdory varováním okolí. Láska nás přesvědčila, že zvládneme vše. Jeho maminka nám nabídla část svého pozemku. – Stavějte tady – řekla tehdy. – Místa je dost, nepotřebuji všechno. Podívali jsme se s mužem do očí a v tu chvíli jsme měli naději. To byla naše šance. Začali jsme šetřit každou korunu. On pracoval na stavbě od brzkého rána do noci, já uklízela, šila, dělala vše, co jsem našla. O víkendech jsme stavěli společně – cihlu po cihle rostl náš domov. Pamatuji si jeho ruce, rozpraskané od malty, i jeho úsměv na konci dne. – Bude krásný – říkal mi a líbal mě na čelo. – Tady vychováme naše děti. Trvalo nám to tři roky. Tři roky odříkání, vyúčtování, neprospaných nocí. Ale dokázali jsme to. Dali jsme drahou plechovou střechu, hliníková okna, skutečnou koupelnu s obklady, které jsem pečlivě vybírala. On dokonce vybudoval malý bazén na zahradě. – Pro děti, ať se v létě ochladí – říkal hrdě. Dům nebyl luxusní, ale byl náš. V každé stěně byl pot, láska a sny. Tchyně k nám často chodila. Pili jsme kávu na zahradě, říkala mi, jak je šťastná za nás. Její druhá dcera téměř nechodila. Když přišla, dívala se na dům zvláštně – s trochou závisti a pohrdání. Pak přišlo to prokleté úterý. Můj muž odešel ráno do práce, jako vždy. Objali jsme se ve dveřích. – Uvidíme se večer. Miluji tě. To byla jeho poslední slova. Říkali mi, že nehoda byla okamžitá. Trám. Netápil. Já – ano. Propadla jsem bolesti, tak hluboké, že jsem občas zapomněla dýchat. Dva týdny po pohřbu jsem zjistila, že jsem těhotná. Čtyři měsíce. Holčička. Náš sen – bez něj. Ze začátku ke mně tchyně chodila denně. Nosila jídlo, objímala mě. Myslela jsem, že aspoň nejsem sama. Jenže o měsíc později se všechno změnilo. Byla neděle. Seděla jsem v obýváku a hladila si břicho, když jsem uslyšela auto. Vešly dovnitř bez zaklepání. Tchyně se mi ani nepodívala do očí. – Musíme si promluvit – řekla. – Co se děje? – ptala jsem se a cítila, jak se mi stahuje žaludek. – Moje dcera je v těžké situaci. Je rozvedená a potřebuje bydlení. – To mě mrzí – řekla jsem upřímně. – Jestli tu chce zůstat dočasně… – Ne – přerušila mě. – Ona potřebuje ten dům. Svět se zastavil. – Cože? – Pozemek je můj – odpověděla suše. – Vždycky byl. Vy jste stavěli, ale půda je moje. A teď… syn tu není. – Ale my jsme to tu vybudovali – můj hlas se třásl. – Každá koruna, každá cihla… – Je to smutné, co se stalo – řekla její dcera. – Ale právně je dům na pozemku. A pozemek je náš. – Jsem těhotná s jeho dítětem! – zakřičela jsem. – Právě proto – řekla tchyně. – Sama to nezvládneš. Něco dostaneš za vylepšení. Podala mi obálku. Uvnitř směšná suma. Výsměch. – To je urážka – řekla jsem. – Nepřijmu to. – Tak odejdeš bez ničeho – odvětila. – Rozhodnutí je jasné. Zůstala jsem v domě, který jsme postavili s láskou, úplně sama. Plakala jsem pro svého muže, pro naše dítě, pro rozbitý život. Tu noc jsem nespala. Prošla jsem všemi místnostmi, pohladila zdi. A rozhodla jsem se. Když nemohu mít ten dům já, nebude ho mít nikdo. Druhý den jsem začala volat. Sundali střechu. Odmontovali okna. Bazén. Potrubí. Kabely. Všechno, co jsme hradili. – Jste si jistá? – ptal se jeden dělník. – Jistá – řekla jsem. Tchyně přišla rozzuřená. – Co to děláte?! – Beru si, co je moje. Chtěly jste pozemek. Tady ho máte. Nebyla žádná smlouva. Jen naše práce. Nakonec přijel bagr. – Jste si jistá? – zeptal se bagrista. – To už není dům – odpověděla jsem. – Dům zemřel s mým mužem. Stroj se rozjel. Stěny padaly jedna po druhé. Bolelo to. Ale zároveň to osvobozovalo. Když bylo hotovo, zůstaly jen trosky. Teď jsem u mámy. V malém pokoji. Prodej střechy, oken – za ty peníze přežijeme, dokud se dcera nenarodí. Budu jí vyprávět o tátovi. O tom, jak jsme ten domov stavěli vlastníma rukama. A naučím ji, že když ti svět vezme všechno, nejdůležitější je nenechat si vzít důstojnost. A co si myslíš ty – udělala jsem dobře, že jsem dům zbořila, nebo jsem měla prostě odejít a nechat jim vše?

Postavila jsem si svůj dům na pozemku mé tchyně. Můj muž zemřel a ona se rozhodla ho prodat své dceři.

Uncategorized

02.1k.

Když mi tchyně řekla: „Tento byt patří mému synovi“, už jsem v ruce držela klíče od místa, které ona nikdy nebude ovládat.

Když mi tchyně jednou pronesla: Tenhle byt je syna, držela jsem v rukách už klíče od místa, které ona

Uncategorized

02.1k.

Galina se vrací z obchodu a začne uklízet nákup, když náhle zaslechne v synově a snachině pokoji podivný hluk. Rozhodne se jít zjistit, co se děje – a zůstane stát v šoku: „Vali, kam se chystáš?“ diví se Galina, když vidí snachu balit kufry. „Odcházím od vás!“ vzlyká Valentina. „Jak odcházíš? Kam? Co se stalo?“ Galina nechápe. „Podívejte,“ Valentina jí podává dopis. Galina ho rozbalí – a zůstane oněmělá ze slov, která čte. Když Ivan přivedl nevěstu Valentinu do rodičovského domu ve vesnici, maminka Galina byla šťastná: ve svých třiceti se konečně rozhodl usadit. Dům prosperoval, Galina byla správná hospodyně, po otci zůstal pevný dům i velké hospodářství. Ivan byl jejím jediným dítětem – víc už nestihla, těžká práce jí vzala síly i možnost mít další děti. Sama po manželově smrti zvládala hospodářství, naučila se jezdit traktorem, a když bylo třeba, tři roky mu byla oporou až do konce. Valentina byla mladá, přibližně o deset let mladší než Ivan. Křehká, připomínala Galině ji samotnou, když kdysi také přijela s jedním malým kufříkem. Ale Ivan si vybral – a byla sirota, což jí přišlo možná i lepší. Všechny místní dívky Valentině záviděly: mladá, hezká, dostala bohatého ženicha. Ivan se stal vzorem, po práci ihned běžel domů za ženou a jejich třemi dětmi – Valentina mu porodila dva syny a dceru. Jednoho dne ale Ivan prohlásil, že odchází s přítelem do města za výdělkem. „Copak nám nestačí?“ divila se matka. „Jídlo máme, dvě vaše výplaty, má penze… A kdo se postará o hospodářství?“ Ale Ivan trval na svém – chce rodinu přestěhovat do města, prodat dům, děti budou mít víc možností. Matka i Valentina ho zkoušely zastavit, ale marně. Ivan odjel a po čase začaly po vesnici kolovat řeči – jeho kamarád se vrátil, Ivan ale ne. Prý žije ve městě u bohaté ženy, kterou znal z práce. Galina nechtěla Valentině nic říkat, ale brzy si všimla, že snacha není ve své kůži. Jednoho dne balila věci a v ruce měla dopis: „Valentino, je mi líto, ale mám jinou. Dům přehodím na matku, odejdi. Najdi si svou cestu. Tady máš nějaké peníze na začátek. Ivan.“ „Ať si jede kamsi, já vás nikam nepustím!“ rozhodla Galina. Valentina zůstala s dětmi v domě a společně se o hospodářství staraly. Ivan už se domů nevracel, jen jednou přijel s novou ženou a drahým autem – děti k němu byly chladné, dcera se rozplakala, starší syn ho odmítl obejmout a šel orat pole. Ivan s novou ženou chtěli, aby matka prodala dům a přestěhovala se k nim za město – s tím, že Valentina se s dětmi přestěhuje do města. Ale ona odmítla, děti stejně do města nechtěly a dům prodávat nemínila. S Valentinou zůstal dům i hospodářství, děti vyrostly do samostatnosti. Po letech přijede Ivan za matkou naposled – je sám, rozvedený, rád by se vrátil. Valentina mlčky vytáhne papíry – dům je dávno přepsán na ni od té doby, co dostala jeho dopis. Ivan odchází. Valentina už dávno ví, že s ním ji nic nespojuje. Má děti, vnoučata a domov, na který je hrdá. Matka, syn, snacha a venkovský dům: Příběh zrady, rodinného držení pohromadě a síly české ženy, která všechno zvládne – i když od ní muž odejde.

Jitka se vrátila z obchodu domů a začala vybalovat nákup z tašek. Najednou zaslechla z pokoje, kde bydleli

Švábi: Příběh nezdolných návštěvníků českých domácností

Uncategorized

Švábi Švábi v hlavě Marušky tancovali

Když jsem odešla do důchodu, přestěhovala jsem se z třípokojového bytu do garsonky. Ani na okamžik jsem toho nelitovala.

Uncategorized

017

Ve chvíli, kdy jsem odešla do důchodu

Všechno nejlepší k narozeninám!!! Táta!

Uncategorized

Přiblížil se ke svému sedmdesátému

Moje největší chyba nebyla, že jsem neměl peníze. Bylo to, že jsem měl až příliš hrdosti.

Uncategorized

Největší chyba nebyla, že jsem

Den, kdy se moje babička provdala za syna muže, který ji kdysi nechal stát před oltářem Moje babička, devětaosmdesátiletá dáma, se právě stala hlavní postavou největšího skandálu, který tahle vesnice zažila od dob, kdy tu místní starosta zpronevěřil peníze z obecní pouti. A to už jsme tu viděli leccos – zrušené svatby, rvačky na maturitních plesech, nebo třeba když se jednou zřítila střecha kostela… ale tohle, TOHLE, předčilo všechno. Začalo to, když se babička seznámila v místním klubu důchodců s jedním starším pánem. „To je opravdový džentlmen, zlatíčko,“ říkávala a pečlivě si nanášela světle růžovou rtěnku. „Ještě pořád řídí auto.“ „Babi, je mu jednadevadesát. Jsi si jistá, že by měl ještě sedět za volantem?“ „No tak, přestaň. Hlavně, že má auto.“ Románek rychle rozkvetl. Už za tři týdny přišel s nabídkou k sňatku i s prstýnkem – byl sice falešný, ale gesto se počítá. „V sobotu se vdávám,“ oznámila babička u rodinného oběda. Maminka se málem udusila soustem. „V sobotu?! To je za pět dní!“ „Přesně tak. V mém věku není na co čekat. Co kdybych do pátku umřela?“ Koupili jsme šaty – perlově bílé, elegantní, ale nenápadné. Objednali jsme vesnický sál, kostel, dort. Jedna teta vyrobila květiny z krepového papíru. Přišel velký den. Babička byla nádherná – v šatech, s perlovým náhrdelníkem, pravými perlami po mamince, a s úsměvem, jaký jsem u ní neviděla roky. Sál byl plný. Hrála jemná hudba, farář si nalistoval stránku v modlitební knize. Všechno se zdálo dokonalé. Jenže ženich nepřicházel. Čekali jsme dvacet minut… Potom čtyřicet. Po hodině jeden z bratranců zašel k němu domů. Vrátil se s výrazem, jako by šel na pohřeb. „Říká, že prostě nemůže.“ Všichni začali šumět. Babička zbledla. „Jak to myslí, že nemůže?“ „Říká, že má strach. Cítí se už starý, bojí se, že onemocní, že ti bude na obtíž. Prý je to tak lepší.“ Babička zůstala sedět s kyticí bílých růží. V tu chvíli se otevřely dveře. Vešel muž, zhruba šedesátník, dobře oblečený, s bílou, hustou kšticí a výrazem vzteku ve tváři. „Kde je nevěsta?“ „A vy jste kdo?“ postavil se mu do cesty jeden z příbuzných. „Jsem syn muže, který právě zbaběle zklamal tuto dámu.“ Všichni ztichli. Muž došel k babičce a smekl klobouk. „Přicházím se rodinně omluvit. To je neomluvitelné.“ Babička mu pohlédla do očí. „Kolik je vám let, mladíku?“ „Šedesát sedm.“ „Jste ženatý?“ „Vdovec. Čtyři roky.“ „Děti?“ „Tři. Dospělé a samostatné.“ „Pracujete?“ „Jsem v důchodu. Mám svoji chalupu.“ Babička chvilku přemýšlela, pak vstala a opřela se o hůl. „Bojíte se svazku, jako váš otec?“ „Ne. Byl jsem ženatý 35 let. Nejhezčí roky mého života.“ „A co si myslíte o manželství?“ „Že je to to nejmilejší, co člověka může potkat. Otec udělal chybu, že tu možnost zahodil.“ Babička si ho prohlédla, pak prohlásila nahlas: „Sál je zaplacený. Jídlo hotové. Farář tu je. Dort mě stál majlant…“ „Babi, ty přece…“ začala jsem. „Udělal byste mi tu čest?“ Sál explodoval – smích, křik, někdo rozlil pití, jiný začal natáčet na mobil a vůbec nechápal, co se právě děje. „Ale já… vy…“ „Přišel jste chránit mou čest. Navíc už jsem v šatech. Znovu je na sebe nevemu. Tak co – ano, nebo ne?“ On se upřímně rozesmál. „Žena mi vždycky říkala, že jednou udělám něco naprosto bláznivého. Myslím, že právě nastal ten den. Jdeme do toho.“ A vzali se. Přímo tam. Farář chvilku lapal po dechu, tetička se rozbrečela tak, že si rozmazala řasenku, maminka nevěděla, jestli plakat, smát se, nebo jen zůstat v šoku. Ale oženili se. Na hostině, když jsme jedli svatební dort, na kterém původně bylo jméno předchozího ženicha, ale přelepili jsme ho páskou a novým jménem fixou, jsem se babičky zeptala: „Babi, ty si vážně vzala chlapa, co jsi znala dvě hodiny?“ Zářila. „V devětaosmdesáti už není čas na dlouhé chození. Má dobré způsoby, solidní důchod a ještě má žlučník. Myslíš, že bych to nechala jen tak?“ „Ale je o dvaadvacet let mladší!“ „No právě. Aspoň mě přežije. Někdo přece musí hlídat moje kočky.“ Už to jsou tři týdny. Bývalý ženich se pokoušel dovolat a omluvit. Nový manžel to zvedl a zavěsil. Ukázalo se, že vaří líp než babička (což nepřizná), krásně tančí a vozí ji na všechny kontroly starým, ale skvěle udržovaným autem. Včera jsem je viděla v parku. On tlačil její vozík a ona na něj hubovala: „Pomaleji! Není to závod!“ „Jak si poroučíš, má královno.“ Bývalý nápadník poslal svatební dar – mixér. Babička rozhodla, že bude užitečnější jako hlavní výhra na bingo. Tak mi řekněte: jaká babička si vezme šestašedesátiletého syna muže, který ji kdysi nechal stát před oltářem… a jaký syn si vezme ženu, která mu téměř byla macechou?

Uncategorized

043

Den, kdy se babička provdala za

Zůstala už jen jedna

Uncategorized

025

Zůstala jsem sama Za oknem se už