DoN

Rozchod ve vyšším věku kvůli hledání partnerky – a odpověď, která změnila můj životAž po letech jsem pochopil, že ta odpověď nebyla o tom, koho hledám, ale o tom, kdo jsem já.

Uncategorized

049

Rozchod v seniorském věku při hledání partnerky – a odpověď, která změnila můj životTehdy jsem si uvědomil, že hledání štěstí nezačíná u druhé osoby, ale u sebe sama.

Uncategorized

048

Julie letěla o den dřív než ostatní na výročí své tchyně, a když se zrovna usadila v letadle, trhla sebou – někdo ji nečekaně zavolal jménem…

Uncategorized

072

Julie letěla o den dřív než ostatní na výročí své tchyně, a když se zrovna usadila do sedadla v letadle, trhla sebou – někdo ji nečekaně oslovil jménem…

Uncategorized

052

Jana letěla o den dřív než ostatní na výročí své tchyně, a když se zrovna usadila do sedadla v letadle, trhla sebou – někdo ji nečekaně zavolal jménem…

Uncategorized

02.3k.

Postavila jsem si dům na pozemku tchyně. Manžel zemřel a ona se rozhodla prodat dům pro svou dceru. Zavolala jsem bagr. Když jsem svého muže poznala, byli jsme mladí, zamilovaní a měli hluboko do kapsy. Vzali jsme se rychle, navzdory varováním okolí. Láska nás přesvědčila, že zvládneme vše. Jeho maminka nám nabídla část svého pozemku. – Stavějte tady – řekla tehdy. – Místa je dost, nepotřebuji všechno. Podívali jsme se s mužem do očí a v tu chvíli jsme měli naději. To byla naše šance. Začali jsme šetřit každou korunu. On pracoval na stavbě od brzkého rána do noci, já uklízela, šila, dělala vše, co jsem našla. O víkendech jsme stavěli společně – cihlu po cihle rostl náš domov. Pamatuji si jeho ruce, rozpraskané od malty, i jeho úsměv na konci dne. – Bude krásný – říkal mi a líbal mě na čelo. – Tady vychováme naše děti. Trvalo nám to tři roky. Tři roky odříkání, vyúčtování, neprospaných nocí. Ale dokázali jsme to. Dali jsme drahou plechovou střechu, hliníková okna, skutečnou koupelnu s obklady, které jsem pečlivě vybírala. On dokonce vybudoval malý bazén na zahradě. – Pro děti, ať se v létě ochladí – říkal hrdě. Dům nebyl luxusní, ale byl náš. V každé stěně byl pot, láska a sny. Tchyně k nám často chodila. Pili jsme kávu na zahradě, říkala mi, jak je šťastná za nás. Její druhá dcera téměř nechodila. Když přišla, dívala se na dům zvláštně – s trochou závisti a pohrdání. Pak přišlo to prokleté úterý. Můj muž odešel ráno do práce, jako vždy. Objali jsme se ve dveřích. – Uvidíme se večer. Miluji tě. To byla jeho poslední slova. Říkali mi, že nehoda byla okamžitá. Trám. Netápil. Já – ano. Propadla jsem bolesti, tak hluboké, že jsem občas zapomněla dýchat. Dva týdny po pohřbu jsem zjistila, že jsem těhotná. Čtyři měsíce. Holčička. Náš sen – bez něj. Ze začátku ke mně tchyně chodila denně. Nosila jídlo, objímala mě. Myslela jsem, že aspoň nejsem sama. Jenže o měsíc později se všechno změnilo. Byla neděle. Seděla jsem v obýváku a hladila si břicho, když jsem uslyšela auto. Vešly dovnitř bez zaklepání. Tchyně se mi ani nepodívala do očí. – Musíme si promluvit – řekla. – Co se děje? – ptala jsem se a cítila, jak se mi stahuje žaludek. – Moje dcera je v těžké situaci. Je rozvedená a potřebuje bydlení. – To mě mrzí – řekla jsem upřímně. – Jestli tu chce zůstat dočasně… – Ne – přerušila mě. – Ona potřebuje ten dům. Svět se zastavil. – Cože? – Pozemek je můj – odpověděla suše. – Vždycky byl. Vy jste stavěli, ale půda je moje. A teď… syn tu není. – Ale my jsme to tu vybudovali – můj hlas se třásl. – Každá koruna, každá cihla… – Je to smutné, co se stalo – řekla její dcera. – Ale právně je dům na pozemku. A pozemek je náš. – Jsem těhotná s jeho dítětem! – zakřičela jsem. – Právě proto – řekla tchyně. – Sama to nezvládneš. Něco dostaneš za vylepšení. Podala mi obálku. Uvnitř směšná suma. Výsměch. – To je urážka – řekla jsem. – Nepřijmu to. – Tak odejdeš bez ničeho – odvětila. – Rozhodnutí je jasné. Zůstala jsem v domě, který jsme postavili s láskou, úplně sama. Plakala jsem pro svého muže, pro naše dítě, pro rozbitý život. Tu noc jsem nespala. Prošla jsem všemi místnostmi, pohladila zdi. A rozhodla jsem se. Když nemohu mít ten dům já, nebude ho mít nikdo. Druhý den jsem začala volat. Sundali střechu. Odmontovali okna. Bazén. Potrubí. Kabely. Všechno, co jsme hradili. – Jste si jistá? – ptal se jeden dělník. – Jistá – řekla jsem. Tchyně přišla rozzuřená. – Co to děláte?! – Beru si, co je moje. Chtěly jste pozemek. Tady ho máte. Nebyla žádná smlouva. Jen naše práce. Nakonec přijel bagr. – Jste si jistá? – zeptal se bagrista. – To už není dům – odpověděla jsem. – Dům zemřel s mým mužem. Stroj se rozjel. Stěny padaly jedna po druhé. Bolelo to. Ale zároveň to osvobozovalo. Když bylo hotovo, zůstaly jen trosky. Teď jsem u mámy. V malém pokoji. Prodej střechy, oken – za ty peníze přežijeme, dokud se dcera nenarodí. Budu jí vyprávět o tátovi. O tom, jak jsme ten domov stavěli vlastníma rukama. A naučím ji, že když ti svět vezme všechno, nejdůležitější je nenechat si vzít důstojnost. A co si myslíš ty – udělala jsem dobře, že jsem dům zbořila, nebo jsem měla prostě odejít a nechat jim vše?

Postavila jsem si svůj dům na pozemku mé tchyně. Můj muž zemřel a ona se rozhodla ho prodat své dceři.

Uncategorized

02.1k.

Když mi tchyně řekla: „Tento byt patří mému synovi“, už jsem v ruce držela klíče od místa, které ona nikdy nebude ovládat.

Když mi tchyně jednou pronesla: Tenhle byt je syna, držela jsem v rukách už klíče od místa, které ona

Uncategorized

02.1k.

Galina se vrací z obchodu a začne uklízet nákup, když náhle zaslechne v synově a snachině pokoji podivný hluk. Rozhodne se jít zjistit, co se děje – a zůstane stát v šoku: „Vali, kam se chystáš?“ diví se Galina, když vidí snachu balit kufry. „Odcházím od vás!“ vzlyká Valentina. „Jak odcházíš? Kam? Co se stalo?“ Galina nechápe. „Podívejte,“ Valentina jí podává dopis. Galina ho rozbalí – a zůstane oněmělá ze slov, která čte. Když Ivan přivedl nevěstu Valentinu do rodičovského domu ve vesnici, maminka Galina byla šťastná: ve svých třiceti se konečně rozhodl usadit. Dům prosperoval, Galina byla správná hospodyně, po otci zůstal pevný dům i velké hospodářství. Ivan byl jejím jediným dítětem – víc už nestihla, těžká práce jí vzala síly i možnost mít další děti. Sama po manželově smrti zvládala hospodářství, naučila se jezdit traktorem, a když bylo třeba, tři roky mu byla oporou až do konce. Valentina byla mladá, přibližně o deset let mladší než Ivan. Křehká, připomínala Galině ji samotnou, když kdysi také přijela s jedním malým kufříkem. Ale Ivan si vybral – a byla sirota, což jí přišlo možná i lepší. Všechny místní dívky Valentině záviděly: mladá, hezká, dostala bohatého ženicha. Ivan se stal vzorem, po práci ihned běžel domů za ženou a jejich třemi dětmi – Valentina mu porodila dva syny a dceru. Jednoho dne ale Ivan prohlásil, že odchází s přítelem do města za výdělkem. „Copak nám nestačí?“ divila se matka. „Jídlo máme, dvě vaše výplaty, má penze… A kdo se postará o hospodářství?“ Ale Ivan trval na svém – chce rodinu přestěhovat do města, prodat dům, děti budou mít víc možností. Matka i Valentina ho zkoušely zastavit, ale marně. Ivan odjel a po čase začaly po vesnici kolovat řeči – jeho kamarád se vrátil, Ivan ale ne. Prý žije ve městě u bohaté ženy, kterou znal z práce. Galina nechtěla Valentině nic říkat, ale brzy si všimla, že snacha není ve své kůži. Jednoho dne balila věci a v ruce měla dopis: „Valentino, je mi líto, ale mám jinou. Dům přehodím na matku, odejdi. Najdi si svou cestu. Tady máš nějaké peníze na začátek. Ivan.“ „Ať si jede kamsi, já vás nikam nepustím!“ rozhodla Galina. Valentina zůstala s dětmi v domě a společně se o hospodářství staraly. Ivan už se domů nevracel, jen jednou přijel s novou ženou a drahým autem – děti k němu byly chladné, dcera se rozplakala, starší syn ho odmítl obejmout a šel orat pole. Ivan s novou ženou chtěli, aby matka prodala dům a přestěhovala se k nim za město – s tím, že Valentina se s dětmi přestěhuje do města. Ale ona odmítla, děti stejně do města nechtěly a dům prodávat nemínila. S Valentinou zůstal dům i hospodářství, děti vyrostly do samostatnosti. Po letech přijede Ivan za matkou naposled – je sám, rozvedený, rád by se vrátil. Valentina mlčky vytáhne papíry – dům je dávno přepsán na ni od té doby, co dostala jeho dopis. Ivan odchází. Valentina už dávno ví, že s ním ji nic nespojuje. Má děti, vnoučata a domov, na který je hrdá. Matka, syn, snacha a venkovský dům: Příběh zrady, rodinného držení pohromadě a síly české ženy, která všechno zvládne – i když od ní muž odejde.

Jitka se vrátila z obchodu domů a začala vybalovat nákup z tašek. Najednou zaslechla z pokoje, kde bydleli

„Je na čase dospět,“ řekla Naďa manželovi. Jeho reakce ji rozčílila k nepříčetnosti Představte si život s věčným teenagerem v těle čtyřicetiletého chlapa? To je, když řeknete: „Pavle, běž prosím do školy na třídní schůzky,“ a on: „Nemůžu, zítra mám turnaj ve World of Tanks.“ To je, když připomenete zaplacení složenek – kývne, usměje se, a za týden vám vypnou teplou vodu. Protože zapomněl. Hrál „Dotu“. To je, když dvanáctiletý syn přijde s otázkou z fyziky a táta vedle v pokoji s hrníčkem piva, v sluchátkách a křičí do mikrofonu: „Dělejte vlevo, lamy!“ Naďa s tím žila sedmnáct let. Umíte si to představit? Seznámili se na vejšce – Pavel byl okouzlující student, duše kolektivu, vždycky s kytarou a vtipem. Naďa premiantka, „šprtka“, se zamilovala právě do té jeho lehkosti. Uměl prostě žít, ne jen přežívat. Zdálo se – to je ten balanc! Ona vážná, on veselý. Jin a jang. Jenže výsledek? Ona táhne celé břímě, on sedí nahoře a houpe nohama. Po svatbě Pavel pracoval. Tu správce, tu administrátor, tu konzultant – prostě něco, kde „se nemusí moc přepínat“. Výplata nic moc, ale vždycky to vysvětlil: „Naďo, to je jen přechodné období. Teď se to zlepší.“ Nikdy se to nezlepšilo. Namísto toho Naďa dřela na finančáku – stabilní, spolehlivá, ale nuda. Platila hypotéku, nakupovala, vodila Honzu k doktorům, kontrolovala úkoly. Pavel mezitím „odpočíval po práci“. U počítače. Do tří do rána. – Pavle, – říkala unaveně, – zkus někdy jít na rodičák místo mě. Nemůžu se pořád omlouvat v práci. – Nemůžu, Naďo. Mám zítra důležitou schůzku. Schůzka je pivo se spolužákem v hospodě. – Pavle, zaplať internet. Odpojí nám to. – Jasně, jasně. Nezaplatil. Naďa to platila sama. Pomalu se z ní stávala matka. Manažerka. Dozorce. Rozhodně ne manželka. Když vám dojde trpělivost Honza seděl nad učebnicemi se zarudlýma očima. – Mami, nechápu tu úlohu. Tati, pomůžeš? Pavel v křesle, v sluchátkách, civí do monitoru. – Tati! – hlasitěji. Naďa přišla a strhla mu sluchátka. – Neslyšíš syna? – Co? – otočil se otráveně. – Naďo, teď mám něco důležitýho. – Tohle je důležitý? – podívala se na monitor. Tanky, výbuchy, nadávky v chatu. – Tomu říkáš být zaneprázdněný? – Nedělej scénu. – Syn tě žádá o pomoc s úkoly! A ty už několik hodin jen sjíždíš tu svoji hru! – Je to „Dota“, – opravil ji klidně. – Mám tam ranking. – Mě tvůj ranking nezajímá! Honza potichu odešel. Byl zvyklý. Když rodiče začínali, bylo lepší zmizet. Naďa stála proti manželovi. On seděl – velký, zdravý chlap s pivním bříškem a výrazem malého dítěte. – Pavle, – řekla potichu. – Je čas, abys dospěl. Vyskočil. Křeslo odjelo. – Cože?! Naďa se lekla. – Dospět?! Už mám dost, že jsem pod pantoflem! Pořád poslouchat, jaký jsem neschopa! Nezodpovědný! – Pavel… – Mlč! – popadl bundu. – Končím. Dělej si, co chceš! Práskly dveře. Naďa zůstala stát uprostřed místnosti. Když syn ví víc než matka Naďa seděla v kuchyni do rána. Civěla z okna. Přemýšlela. Pavel se nevrátil. Nezvedal telefon. Na zprávy neodpovídal. A poprvé za sedmnáct let po něm nezačala pátrat. Nevolala kamarádům. Nepanikařila. Ráno přišel Honza, rozcuchaný, ospalý. – Mami, kde je táta? – Odešel, – odvětila stručně. – Zase jste se pohádali? – Ne tak docela. Kluka si nalil čaj, sedl ke stolu, dlouho mlčel. Najednou povídá: – Mami, víš, že táta prodává auto? Naďa ztuhla s hrníčkem v ruce. – Cože? – Říkal, ať nikomu neříkám. Ale když jste se pohádali… Viděl jsem, jak kopíroval doklady, pasy, oddací list. A ještě nějaké papíry. Zalil ji ledový pot. – Kdy to bylo? – Minulý týden. Prý jen tak, kdyby něco. Nemáme si prý dělat starosti. Naďa šla do Pavlova pokoje – poslední půlrok spal na gauči, prý kvůli zádům. Otevřela jeho stůl. Papíry, účtenky, harampádí. Ve spodním šuplíku – složka. Otevřela ji a podlomila se jí kolena. Ručení ke smlouvě. Černé na bílém: Pavel Novotný se zavazuje ručit za úvěr ve výši tři miliony osm set tisíc korun. Dlužník: Josef Novotný. Jeho bratr. Bratr, který byl v dluzích, způsobil rodičům infarkt a na dva roky zmizel, dokud se uklidnili věřitelé. Tři miliony osm set. Naďa si sedla na gauč. Četla dál. Zástava – jejich auto, na které tři roky šetřili a teprve nedávno splatili. A ještě – papíry k zástavě bytu. Jejich bytu! Garsonky, kde žijí všichni pohromadě. – Pane bože, – zašeptala. Proto včera vybuchl. Proto dělal oběť. Věděl, že na to přijde. Chtěl zmizet jako první. Udělat ze sebe ublíženého. A „infantilnost“ nebyla lenost, ale útěk. Strach. Schovával se za hry a pivo, jen aby nemusel myslet na to, co dělá. Naďa vytáhla mobil. Volala Pavlovi. Odmítl. Znovu. – Co je? – zabručel zuřivě. – Přijeď domů. Hned. – Nepřijedu. Nemám ti co říct. – To já mám spoustu co říct. O Josefovi. O úvěru. O tom, jak chceš zruinovat rodinu kvůli bratrovi, co ani neví, že existujeme. – Cos našla ty papíry? – Jo. Přijeď. Nebo jedu za Josefem a tam si to vysvětlíme. Byl doma za hodinu. Když infantilnost není slabost, ale zbabělost Pavel přišel domů – zmačkaný, naštvaný, smrděl alkoholem. Honza byl v pokoji – Naďa ho poprosila, ať nevychází. – Sedni si, – řekla klidně. Sedl si. Civěl do podlahy. – Tři miliony osm set, – začala Naďa. – Zástava auta i bytu. Kvůli bratrovi, co už tě jednou stáhl do dluhů. – Ty tomu nerozumíš, – zamumlal Pavel. – Vysvětli mi to. – Je v maléru! Krachl mu podnik, věřitelé mu dýchají na záda. Je to přece můj brácha! Nemůžu ho v tom nechat. Naďa se zasmála. – Nemůžeš. A mě ses zeptat mohl? – Nepovolila bys to. – Správně! Protože je to šílenost! Máme syna! Hypotéku na deset let! Sotva vyjdeme. A ty chceš převzít zodpovědnost za tři miliony?! – On to splatí. – Jako minule?! Pamatuješ pěkně, jak to skončilo? Rodiče skončili v nemocnici, a ty ses dušoval, že už nikdy! – Lidi se mění. – Nemění. Josef je zkrachovalec. Celý život parazituje na ostatních. Rozhodl ses být jeho další sponzor. Pavel mlčel. Civěl do země. Jak zaražený školák. Když si musíš vybrat mezi bratrem a rodinou Pavel vyskočil. – Prostě jsem mu nemohl odmítnout! Je to můj brácha! – A já jsem co? Honza je co? My jsme pro tebe cizí? – Vy jste rodina. Ale Josef je taky rodina! – Ne, – zavrtěla hlavou. – Rodina je ten, za koho máš odpovědnost. Josef je dospělej chlap, co celou dobu žije na účet ostatních. Chceš být další v řadě. Pavel mlčel. Civěl do země. Naďa zapla notebook. Přihlásila se do internetového bankovnictví. – Co to děláš? – zpozorněl. – Měním přístup k našemu společnému účtu. Tam, kde chodí moje výplata. Tam, odkud jsi chtěl platit bratrův dluh. – Nemáš na to právo! – Mám, – odpověděla klidně. – Jsou to moje peníze. Já je vydělávám. Ty posledních pět let skáčeš z práce do práce a nosíš pár korun. Rána pod pás. Ale byla to pravda. Pavel zbledl. – Naďo. – Zítra jdu k právníkovi, – pokračovala a měnila hesla. – Zjistím, jak ochránit byt před exekucí, kdybys tu smlouvu přece jen podepsal. A když bude potřeba, podám žádost o rozvod. Rozdělení majetku. Omezení práv. – Ty mě vydíráš?! – Bráním sebe. Sebe i Honzu. Před tebou. Pavel popadl bundu. – Víš co? Měj si peníze i svůj byt! Já jedu za Josefem. Podepíšu to – a basta! Ty si žij v tom svým managementu! – Podepíšeš – rozvádím se, – klidně řekla Naďa. – Okamžitě. Zastavil se ve dveřích. – Myslíš to vážně? – Samozřejmě. Sedmnáct let táhnu tuhle rodinu sama. Pracuju, starám se o Honzu, platím, zařizuju. Ty hraješ tanky. A já to snášela. Protože aspoň nechlastáš, nebiješ, nepodvádíš. Ale teď nás chceš utopit v dluzích kvůli bratrovi? Tak tohle už je moc. – Ale on přece potřebuje… – A co já? Co Honza? Josef vždycky potřebuje. Před pěti roky potřeboval. Před deseti taky. Josef je profík v žebrání. Ty mu na to skáčeš. – Slibuje, že se polepší. – Otevři oči, Pavle. Josef nikdy NIC nevrací. Jen bere, bere, bere. Pak prcha. – Teď je to prý jiné… – Jiné?! V čem jiné?! Akorát je větší dluh! Nebo tím, že teď potopí nás, ne rodiče?! Když pravda bolí víc než láska Z pokoje vyšel Honza. – Mami… tati… co se děje? Naďa i Pavel ztichli. Kluk na ně kouká. V očích strach – ten dětský strach, když se rozpadá svět. – Tati, – šeptl Honza. – Opravdu chceš brát úvěr na strejdův dluh? Pavel se zachvěl. – Slyšel jsi to? – Všechno jsem slyšel. – Honza si otřel slzy. – Tati, když to strejda nesplatí, skončíme na ulici? – Ne, – zalhal Pavel. – Bude to dobré. – Nebude, – řekla tvrdě Naďa. – Honzo, běž do pokoje. – Ale mami… – Do pokoje! Kluk odešel. Naďa se otočila k Pavlovi. – Viděls to? Viděls, čeho se tvůj syn bojí? Je mu dvanáct a měl by řešit úkoly nebo kamarády. A místo toho se bojí, že přijde o domov. Pavel se skácel na gauč. Schoval obličej v dlaních. – Nevím, co mám dělat. – Víš, – řekla ostře Naďa. – Vyber si. Bratr nebo rodina. Tady a teď. – Naďo, není to tak jednoduché. – Je. Řekneš Josefovi: „Promiň, nemůžu. Mám rodinu.“ Tři věty. – A co když mu něco bude? – Bude, – pokrčila rameny. – Dřív nebo později. Josef se nezmění. Vždycky se zadluží, vždycky si někde půjčí, nikdy nevrátí. Otázka je – chceš jít ke dnu s ním? Pavel mlčel. Naďa vzala telefon. – Máš dvacet čtyři hodin. Zítra večer buď zavoláš Josefovi a odmítneš, nebo podávám žádost o rozvod. Jiná volba není. Pavel zavolal druhý den večer. Naďa seděla v kuchyni s právničkou – paní kolem padesátky, pokojně vysvětlovala, jak ochránit byt před ručením. Zazvonil mobil. Pavel. – Ano, – zvedla to. – Volal jsem Josefovi. Chvilka ticha. – No a? – Odmítl jsem. Nazval mě zrádcem. Řekl, že už nejsem bratr. – Pavlovi se třásl hlas. – Naďo, bojím se o něj. Co když se mu něco stane? – Neboj. Josef si najde dalšího sponzora. On vždycky najde někoho. Vrátil se za hodinu. Právnička už byla pryč, nechala papíry na stole. Pavel přišel a poprvé po letech vypadal spíš jako unavený muž než lehkovážný kluk. – Honza už spí? – zeptal se. – Spí. Sedli si ke stolu. Naďa položila před něj právnické papíry. – Začínáme znovu. Najdeš si pořádnou práci – ne „provizorní“, ale skutečnou. Převezmeš půl výdajů. Postaráš se o Honzu – schůzky, kroužky, úkoly. Dělíme napůl. A žádná tajemství. Žádná rozhodnutí za zády toho druhého. Pavel mlčel. Pak kývl. – Pokusím se. O tři měsíce později Pavel nastoupil jako manažer do stavební firmy. Naďa přestala všechno kontrolovat. Pustila otěže. A s údivem zjistila, že manžel umí uvařit večeři. Pomáhá s úkoly. Dokonce šel na třídní schůzky – sám, bez připomínání. Josef zmizel. Změnil telefon. Už se neozval. A Naďa poprvé za sedmnáct let pocítila, že žije. Ne že táhne káru. Prostě žije. S manželem, který nakonec skutečně dospěl.

Uncategorized

0195

Už je na čase dospět, řekla Radka

KRABICE S NEVYPLNĚNÝMI SLIBY V poslední době začala Věra tušit, že v jejich bytě nežijí s manželem…

Uncategorized

011

KRABICE S ZTRACENÝMI SLIBY V poslední

Manžel odmítl utrácet svůj plat za potraviny a domácí výdaje

Uncategorized

075

Přestože už teď šetříme, jak jen

Tchyně netrpělivě čekala, až její dědeček konečně zemře. Doufala v byt, ale stařík měl už dávno svůj vlastní plán

Uncategorized

086

Staral jsem se o dědečka své manželky

Ano, psi jsou neuvěřitelně věrní! Ale svou věrnost dávají jen těm, kdo je mají skutečně rádi – zrádc…

Uncategorized

Ano, psi jsou velmi věrní!

William se k ní nastěhoval a její sestra pozvala mě a mého manžela na návštěvu. Když jsem poprvé uviděla jejího snoubence, zůstala jsem stát s otevřenou pusou.

Uncategorized

018

Hele, musím ti vyprávět, co se